Na této stránce najdeš učivo a zápisy, které odpovídají prezentacím k tématu řasy a houby v přírodopisu pro 6. ročník. Dozvíš se, jakou roli mají řasy a houby v přírodě, kde je můžeme najít a čím jsou pro člověka užitečné. Zápisy a texty ti pomohou lépe si učivo zapamatovat a využiješ je i při práci s učebnicí a pracovním sešitem.
Fotosyntéza je základní proces, kterým si zelené rostliny a některé další organismy (například sinice či někteří prvoci) vyrábějí vlastní zdroje energie. Na rozdíl od živočichů, kteří jsou odkázáni na hotové organické látky, rostliny patří mezi tzv. autotrofy – dokáží si tyto látky vytvářet samy z jednoduchých látek anorganických.
Celý proces probíhá v zelených částech rostlin, především v listech. Zde se nacházejí chloroplasty, drobné buněčné organely, které obsahují zelené barvivo chlorofyl. Právě chlorofyl umožňuje zachytit energii slunečního záření, bez níž by fotosyntéza nemohla probíhat.
Aby rostlina mohla uskutečnit fotosyntézu, potřebuje tři základní složky: vodu, oxid uhličitý a světlo. Vodu přijímá kořeny z půdy a dopravuje ji až do listů. Oxid uhličitý vstupuje do listu drobnými otvory, průduchy, ze vzduchu. Světelná energie je zachycována právě pomocí chlorofylu.
Aby rostlina mohla uskutečnit fotosyntézu, potřebuje tři základní složky: vodu, oxid uhličitý a světlo.
Autor: dílo by Dvorapa from: / File:সালোকসংশ্লেষণ.svg: derivative work তাওহীদ – odvozeno z: সালোকসংশ্লেষণ.svg:, CC BY-SA 3.0,
Schéma fotosyntézy
Vodu přijímá kořeny z půdy a dopravuje ji až do listů. Oxid uhličitý vstupuje do listu drobnými otvory (průduchy) ze vzduchu. Světelná energie je zachycována právě pomocí chlorofylu.
Při fotosyntéze dochází k přeměně těchto jednoduchých látek na látky složitější. Rostlina z vody a oxidu uhličitého vytváří glukózu, což je jednoduchý cukr, který slouží jako zdroj energie i stavební látka. Vedlejším produktem celého procesu je kyslík, který se uvolňuje do atmosféry. Celý proces se dá zapsat zjednodušenou chemickou rovnicí:
6CO2+6H2O + světelná energie→C6H12O6+6O2
Fotosyntéza se skládá ze dvou částí. Ve světelné fázi se rozkládá voda a do ovzduší se uvolňuje kyslík. V temnostní fázi dochází k přeměně oxidu uhličitého na cukr.
Díky fotosyntéze jsou rostliny schopné vytvářet organické látky.
Význam fotosyntézy je pro život na Zemi obrovský. Právě díky ní vznikají organické látky, které jsou výživou nejen pro rostliny, ale i pro všechny živočichy. Fotosyntéza je navíc zdrojem kyslíku, který dýchají téměř všechny organismy. Současně pomáhá udržovat rovnováhu mezi množstvím oxidu uhličitého a kyslíku v atmosféře.
Fotosyntézu je možné chápat jako protějšek buněčného dýchání. Při fotosyntéze rostlina přijímá oxid uhličitý a vodu, využívá světelnou energii a vytváří cukr a kyslík. Naopak při buněčném dýchání se cukr a kyslík rozkládají a vzniká oxid uhličitý, voda a energie potřebná pro životní pochody. Tyto dva procesy se tedy vzájemně doplňují a dohromady tvoří základní podstatu života na Zemi.
Fotosyntéza je proces, při kterém si rostliny (také sinice a někteří prvoci) vyrábějí vlastní potravu. Probíhá v zelených částech rostlin, hlavně v listech, v chloroplastech, které obsahují zelené barvivo chlorofyl. Rostliny při fotosyntéze využívají světelnou energii, vodu a oxid uhličitý a vytvářejí cukr (glukózu) a kyslík, který se uvolňuje do ovzduší. Fotosyntéza má dvě fáze – ve světelné fázi vzniká kyslík a rozkládá se voda, v temnostní fázi se z oxidu uhličitého tvoří cukry.
Dýchání je opačný proces: rostlina (i ostatní organismy) při něm spotřebovává cukr a kyslík a uvolňuje oxid uhličitý, vodu a energii potřebnou pro život.
Fotosyntéza a dýchání se vzájemně doplňují. Bez fotosyntézy by nebylo kyslíku a potravy, bez dýchání by organismy neměly energii k životu.
Řasy jsou jednoduché organismy, které dokážou fotosyntézou vyrábět organické látky a uvolňovat kyslík. Podle převládajícího barviva se dělí na červené, hnědé a zelené. Mají velký význam v přírodě, vytvářejí značnou část kyslíku na Zemi a slouží jako potrava pro mnoho vodních živočichů.
Řasy nejsou jedna jednotná skupina. Patří sem různé organismy, které mohou být jednobuněčné i mnohobuněčné. Jejich tělo se nazývá stélka. Vyskytují se ve sladkých i slaných vodách, někdy i na vlhkých místech na souši.
Červené řasy patří mezi rostliny. Většinou jsou mnohobuněčné a žijí hlavně v mořích. Mají červené zbarvení a pro člověka mají značný hospodářský význam. Z některých druhů, například rodu Gelidium, se získává rostlinná želatina zvaná agar, která se používá v potravinářství i v laboratořích.
By Vibraison - Own work, CC BY-SA 4.0,
Obrázek hnědých řas na mořském pobřeží
By Toby Hudson - Own work, CC BY-SA 3.0
Mořské dno porostlé řasami a dalšími organismy
Hnědé řasy patří do skupiny Chromista a žijí převážně v mořích. Mnohé z nich tvoří mohutná těla – chaluhy, které mohou dorůstat několika metrů. Chaluhy jsou potravou pro mořské živočichy a využívají se i jako potrava pro člověka. Obsahují hodně jódu, a proto jsou jeho důležitým zdrojem.
K hnědým řasám bývají řazeny také rozsivky, jednobuněčné mikroskopické organismy s křemičitou schránkou. Jejich schránky se ukládají na dně moří a vzniká z nich hornina křemelina, používaná například při výrobě filtrů. Rozsivky tvoří významnou součást planktonu a podílejí se na tvorbě kyslíku.
Zelené řasy
Zelené řasy jsou nejblíže příbuzné vyšším rostlinám. Vyskytují se ve sladkých i slaných vodách a na vlhkých místech. Mezi zelenými řasami najdeme jednoduché jednobuněčné druhy, jako je Chlorella, i mnohobuněčné formy s tělem podobným rostlinám.
Známým zástupcem je váleč koulivý (Volvox globator) – sladkovodní řasa, jejíž buňky tvoří kulovité kolonie. Další příklad představuje vláknitá řasa šroubatka (Spirogyra), jejíž chloroplasty mají spirálovitý tvar. Některé zelené řasy se využívají jako potravní doplňky.
Krásnoočka
Krásnoočka (Euglena) nejsou pravé řasy, ale řadí se do samostatné skupiny. Mají schopnost fotosyntézy, zároveň se však dokáží živit i přijímáním potravy. Pohybují se pomocí bičíku. Jsou proto zajímavým přechodem mezi rostlinným a živočišným způsobem života.
Řasy nejsou jedna skupina organismů, ale zahrnují různé příbuzné i nepříbuzné skupiny. Tradičně je rozdělujeme na červené, hnědé a zelené. Tělo řas se nazývá stélka. Stélka může být jednobuněčná nebo mnohobuněčná. Některé druhy řas vytvářejí v mořích rozsáhlé porosty. Z červených řas se získává rostlinná želatina zvaná agar. K hnědým řasám patří například chaluhy a také jednobuněčné rozsivky s křemičitou schránkou. Mezi zelené řasy řadíme například váleče koulivého nebo vláknitou šroubatku (Spirogyra). Z některých druhů zelených řas, například z chlorelly, se vyrábějí potravinové doplňky. Krásnoočka nejsou pravé řasy. Mají jednobuněčnou stélku, chloroplasty a pohybují se pomocí bičíku.
Houby tvoří samostatnou říši organismů, která se odlišuje od rostlin i živočichů. Na rozdíl od rostlin nevykonávají fotosyntézu, a proto si nedokáží vyrábět vlastní zdroje energie. Základem jejich těla jsou jemná vlákna nazývaná hyfy. Soubor těchto vláken tvoří mycelium, neboli podhoubí, které se nachází v půdě nebo v jiném podkladu. Z podhoubí vyrůstají nadzemní orgány zvané plodnice. Plodnice se obvykle skládají z třeně a klobouku, jehož spodní strana je tvořena lupeny nebo rourkami. Zde vznikají výtrusy, jimiž se houby rozmnožují.
Říše hub je nesmírně rozmanitá. Nezahrnuje pouze houby vytvářející plodnice, ale také plísně a kvasinky, které se odlišují stavbou i způsobem života.
Autor: Nefronus – Vlastní dílo, CC BY-SA 4.0
Ilustrace základní anatomie plodnice u žampionu, muchomůrky a hřibu
Houby mají zásadní ekologický význam, rozkládají organické zbytky, a tím uvolňují živiny zpět do přírody, zejména dusík a fosfor. Důležitá je také jejich schopnost žít ve vzájemně prospěšném vztahu s rostlinami. Tento vztah se nazývá mykorhiza – houba zásobuje rostlinu vodou a minerálními látkami, zatímco rostlina jí poskytuje cukry. Některé houby však mohou žít i jako parazité a způsobovat onemocnění rostlin i živočichů.
Vedle ekologického významu hrají houby roli také v lidském životě. Některé druhy jsou jedlé a lidé je sbírají pro potravu. Patří mezi ně například hřib kovář, liška obecná, muchomůrka růžovka nebo klouzek sličný. Jiné houby jsou však nebezpečné a mohou způsobit vážné otravy. Nejznámější z nich je muchomůrka zelená, považovaná za nejjedovatější houbu Evropy. K dalším jedovatým druhům patří muchomůrka tygrovaná nebo pavučinec plyšový.
Houby tedy představují pestrou a zároveň důležitou skupinu organismů, která má nezastupitelnou úlohu v přírodě i ve vztahu k člověku.
Houby tvoří samostatnou říši organismů. Nejsou to ani rostliny, ani živočichové. Nevykonávají fotosyntézu. Tělo hub se skládá z jemných vláken – hyf. Soubor hyf nazýváme mycelium (podhoubí). Z mycelia vyrůstají nadzemní orgány (plodnice), které se skládají z třeně a klobouku. Houby se rozmnožují pomocí výtrusů, které vznikají na spodní straně klobouku (na lupenech nebo v rourkách).
Ekologický význam hub: rozkládají organické zbytky a vracejí živiny do přírody, žijí v symbióze s rostlinami (mykorhiza – houba dodává vodu a minerály, rostlina cukry), některé houby jsou parazité rostlin nebo živočichů.
Příklady:
jedlé houby – hřib kovář, liška obecná, muchomůrka růžovka, klouzek
jedovaté houby – muchomůrka zelená (nejjedovatější houba Evropy), muchomůrka tygrovaná, pavučinec plyšový.