Úvod do biologie člověka, učivo a zápisy

Důležitou součástí života mnoha živočichů včetně člověka je sociální chování. Souvisí se životem ve skupině a zahrnuje spolupráci, dorozumívání, péči o mláďata, obranu skupiny nebo vytváření hierarchie. Sociální chování může být vrozené i získané. Například vlci společně loví kořist, gorily pečují o svá mláďata a včely pomocí zvláštního tance sdělují ostatním, kde se nachází potrava. Člověk využívá sociální chování při spolupráci ve škole, v rodině i v zaměstnání.

Při určování jednotlivých typů chování je někdy potřeba uvědomit si, že se mohou vzájemně prolínat. Společný lov vlků je například sociálním chováním, ale zároveň vychází z vrozeného loveckého instinktu. Podobně péče gorily o mládě je sociálním chováním, které je podpořeno vrozenými instinkty. Chování živočichů i člověka je proto velmi pestré a často vzniká kombinací vrozených schopností a zkušeností získaných během života.

Úvod do biologie 2

A) Učivo Úvod do biologie člověka 2 (Vývoj člověka)

Člověk je součástí živočišné říše. Patří do říše živočichů, kmene strunatců, podkmene obratlovců, třídy savců, řádu primátů, čeledi hominidů, rodu Homo a druhu Homo sapiens. Přestože se od ostatních živočichů odlišuje vyspělým myšlením, řečí a kulturou, jeho vývoj probíhal po miliony let stejně jako u ostatních organismů. Tento dlouhodobý proces nazýváme evoluce člověka.

Jednou z nejdůležitějších etap lidské evoluce byla hominizace, tedy polidštění. Jde o soubor tělesných změn, které postupně vedly ke vzniku dnešního člověka. Nejvýznamnější změnou byla vzpřímená chůze, díky níž se uvolnily horní končetiny. Ruce se postupně staly kratšími, ale mnohem zručnějšími. Člověk je mohl využívat k výrobě a používání nástrojů. Současně se zvětšovala mozkovna, mozek se vyvíjel a zplošťoval se hrudník. Tyto změny umožnily člověku lépe se přizpůsobit prostředí a stále účinněji získávat potravu. Na hominizaci navázala sapientizace, tedy vývoj lidské mysli. Během tohoto procesu se rozvíjelo logické i abstraktní myšlení, vznikala řeč a začala se rozvíjet kultura. Lidé si dokázali předávat zkušenosti, spolupracovat, plánovat svou činnost a vytvářet stále složitější společnost. 

Za jednoho z nejstarších známých předků člověka je považován australopiték, který žil v Africe před několika miliony let. Měřil přibližně 125 centimetrů a objem jeho mozkovny dosahoval asi 400 až 600 cm³. Pohyboval se již převážně po dvou končetinách, používal jednoduché nástroje a živil se rostlinnou potravou i drobnými živočichy.

Po australopitékovi se objevil člověk zručný (Homo habilis). Měl větší mozek než jeho předchůdce a dokázal vyrábět jednoduché kamenné nástroje. Dorůstal výšky přibližně 150 centimetrů. Schopnost opracovávat kámen znamenala významný krok ve vývoji člověka, protože mu umožnila účinněji získávat potravu a lépe se bránit před nebezpečím.

Dalším významným předkem byl člověk vzpřímený (Homo erectus). Jeho mozek se dále zvětšil a dosahoval objemu přibližně 600 až 1200 cm³. Plně chodil po dvou končetinách a jako první člověk začal pravidelně využívat oheň. Oheň mu sloužil ke zpracování potravy, poskytoval teplo i ochranu před šelmami. Člověk vzpřímený také jako první opustil Afriku a rozšířil se do dalších částí světa.

Vedle člověka vzpřímeného se vyvíjel člověk dělný, který žil v Evropě i Asii. Z této vývojové větve se postupně vyvinuly pokročilejší formy člověka, mezi nimi i člověk heidelberský. Ten žil přibližně před 700 až 200 tisíci lety. Byl zkušeným lovcem velkých zvířat a používal oštěpy vyrobené ze dřeva s ostrými kamennými hroty. Jeho lebka se již v mnoha znacích podobala lebce dnešního člověka.

Z člověka heidelberského se vyvinul člověk neandrtálský (před 300 až 250 tisíci lety), který obýval Evropu a Asii. Byl silně stavěný, měl mohutné tělo a byl dobře přizpůsoben životu v chladném podnebí doby ledové. Neandrtálci byli zdatnými lovci a jako jedni z prvních lidí pohřbívali své mrtvé, což svědčí o rozvoji jejich myšlení a společenského života.

Přibližně před 300 tisíci lety vznikl v Africe člověk moudrý (Homo sapiens). Jeho mozkovna dosahuje objemu přibližně 1300 až 1500 cm³. U člověka moudrého se naplno rozvinula řeč, abstraktní myšlení i kultura. Dokázal vyrábět stále dokonalejší nástroje, přizpůsobit se různým podmínkám prostředí a postupně osídlil všechny světadíly. Určité rody Homo tedy žily na naší planetě současně, mohly se tak i vzájemně křížit. 

Život v odlišných podmínkách vedl ke vzniku různých lidských ras. Přesto jsou si všichni lidé biologicky velmi blízcí a patří ke stejnému druhu Homo sapiens, takže mezi sebou mohou mít společné potomky.

Úvod do biologie 3

A) Učivo Úvod do biologie člověka 3 (Buňky, tkáně, orgány)

Lidské tělo je velmi složitý celek. Aby mohlo správně fungovat, je tvořeno miliony buněk, které spolupracují. Všechny společně zajišťují život člověka. Biologie člověka využívá dva důležité obory. Anatomie zkoumá stavbu lidského těla, a fyziologie se naopak zabývá tím, jak jednotlivé části těla pracují a jaké mají funkce.

Svalová buňka je protáhlá a umožňuje stahování svalů. Červená krvinka přenáší kyslík, spermie je přizpůsobena pohybu za vajíčkem a vajíčko obsahuje zásobní látky potřebné pro vznik nového organismu. 

Buňky, které mají podobný tvar a vykonávají stejnou funkci, nazýváme tkáně. V lidském těle rozlišujeme pět základních druhů tkání. Epitelová tkáň neboli epitel kryje povrch těla a vystýlá vnitřní orgány. Chrání organismus před poškozením a zároveň umožňuje vstřebávání nebo vylučování látek. Najdeme ji například v pokožce, ve střevech nebo v dýchacích cestách. 

Pojivová tkáň spojuje jednotlivé části těla, vyplňuje prostory mezi nimi a poskytuje jim oporu. Mezi buňkami obsahuje velké množství mezibuněčné hmoty. Patří sem vazivo, chrupavka a kost. Vazivo spojuje jednotlivé orgány a tkáně, chrupavka je pružná a nachází se například v ušním boltci nebo na kloubních plochách kostí. Kostní tkáň tvoří pevnou kostru člověka.

Svalová tkáň umožňuje pohyb díky schopnosti stahovat se a uvolňovat. Rozlišujeme tři druhy svaloviny. Hladká svalovina tvoří stěny vnitřních orgánů, například žaludku nebo střev. Pracuje automaticky a člověk ji nemůže ovládat vůlí. Srdeční svalovina vytváří stěnu srdce. Je velmi odolná a pracuje nepřetržitě po celý život, aniž bychom ji mohli vědomě ovládat. Příčně pruhovaná svalovina tvoří kosterní svaly. Díky ní můžeme chodit, běhat, psát nebo zvedat předměty. Tuto svalovinu ovládáme svou vůlí.

Nervová tkáň řídí činnost celého organismu. Základními buňkami jsou neurony, které přijímají, zpracovávají a přenášejí nervové vzruchy. Kromě nich obsahuje nervová tkáň také gliové buňky, které neurony chrání, vyživují a vytvářejí jim vhodné prostředí. Nervová tkáň tvoří například mozek nebo míchu.

Tekutá tkáň zajišťuje přenos důležitých látek po celém těle. Patří sem krev nebo míza. 

Různé druhy tkání se spojují a vytvářejí orgány. Každý orgán je složen z několika typů tkání, které společně vykonávají určitou funkci. Například srdce obsahuje svalovou, nervovou, pojivovou i epitelovou tkáň. Podobně jsou stavěny i další orgány.

Jednotlivé orgány spolupracují a vytvářejí orgánové soustavy. Každá soustava zajišťuje určitou skupinu životních funkcí. Společně pak tvoří celé tělo.