Úvod do biologie člověka, učivo a zápisy

Důležitou součástí života mnoha živočichů včetně člověka je sociální chování. Souvisí se životem ve skupině a zahrnuje spolupráci, dorozumívání, péči o mláďata, obranu skupiny nebo vytváření hierarchie. Sociální chování může být vrozené i získané. Například vlci společně loví kořist, gorily pečují o svá mláďata a včely pomocí zvláštního tance sdělují ostatním, kde se nachází potrava. Člověk využívá sociální chování při spolupráci ve škole, v rodině i v zaměstnání.

Při určování jednotlivých typů chování je někdy potřeba uvědomit si, že se mohou vzájemně prolínat. Společný lov vlků je například sociálním chováním, ale zároveň vychází z vrozeného loveckého instinktu. Podobně péče gorily o mládě je sociálním chováním, které je podpořeno vrozenými instinkty. Chování živočichů i člověka je proto velmi pestré a často vzniká kombinací vrozených schopností a zkušeností získaných během života.

Úvod do biologie 2

A) Učivo Úvod do biologie člověka 2 (Vývoj člověka)

Člověk je součástí živočišné říše. Patří do říše živočichů, kmene strunatců, podkmene obratlovců, třídy savců, řádu primátů, čeledi hominidů, rodu Homo a druhu Homo sapiens. Od ostatních živočichů se odlišuje především vyspělým myšlením, složitou řečí a kulturou. Člověk se však vyvíjel po miliony let působením evoluce.

Vývoj člověka nebyl jednoduchou přímou řadou, v níž by jeden druh vždy nahradil druhý. Některé druhy žily ve stejné době a vývojové vztahy mezi nimi nejsou vždy jednoznačné.

Evoluci člověka doprovázela hominizace neboli polidštění. Jde o soubor tělesných změn, které postupně vedly ke vzniku dnešního člověka. Mezi nejvýznamnější změny patřila vzpřímená chůze. Díky ní se uvolnily horní končetiny, které se postupně zkracovaly a mohly sloužit k přenášení předmětů, používání nástrojů a dalším činnostem. Zvětšovala se také mozkovna, vyvíjel se mozek a zplošťoval se hrudník. Ruce se stávaly stále zručnějšími.

Současně s tělesnými změnami probíhala také sapientizace, tedy rozvoj lidské mysli. Rozvíjelo se logické a abstraktní myšlení, vznikala složitá řeč a postupně se rozvíjela kultura. Lidé si mohli předávat zkušenosti, lépe spolupracovat, plánovat svou činnost a vytvářet složitější společnost.

Mezi rané homininy patřili australopitékové, kteří žili v Africe přibližně před 4,2 až 2 miliony let. Jednotlivé druhy australopitéků se lišily velikostí i stavbou těla. Objem jejich mozkovny se pohyboval přibližně mezi 400 a 600 cm³. Dokázali se pohybovat po dvou končetinách, i když si zachovávali některé znaky usnadňující pohyb ve stromech. Pravděpodobně používali jednoduché nástroje. Živili se převážně rostlinnou potravou, ale přijímali také živočišnou potravu.

Člověk zručný (Homo habilis) žil v Africe přibližně před 2,4 až 1,4 milionu let. Měl větší mozkovnu než australopitékové a vyráběl jednoduché kamenné nástroje. Ty mu usnadňovaly získávání a zpracování potravy. Člověk zručný a některé další druhy homininů žili určitou dobu současně.

Člověk dělný (Homo ergaster) žil především v Africe. Měl tělesné proporce podobnější dnešnímu člověku, zejména delší dolní a kratší horní končetiny. Někteří vědci ho považují za samostatný druh, jiní za africkou formu člověka vzpřímeného.

Člověk vzpřímený (Homo erectus) žil přibližně před 1,9 milionu až 110 tisíci lety. Objem jeho mozkovny dosahoval asi 600 až 1 200 cm³. Měl vzpřímenou postavu a plně se pohyboval po dvou končetinách. Vyráběl dokonalejší kamenné nástroje a využíval oheň. Oheň mu poskytoval teplo a ochranu, umožňoval mu také tepelně upravovat potravu. Člověk vzpřímený patřil k prvním zástupcům rodu Homo, kteří opustili Afriku. Rozšířil se především do různých částí Asie.

Mezi pokročilejší formy člověka patřil člověk heidelberský (Homo heidelbergensis). Žil přibližně před 700 až 200 tisíci lety v Africe a Evropě, možná také v některých částech Asie. Objem jeho mozkovny se přibližoval objemu mozkovny dnešního člověka. Byl schopným lovcem velkých zvířat. Používal dřevěné oštěpy a kamenné nástroje. Zařazení některých fosilních nálezů k tomuto druhu i jeho vztah k pozdějším druhům člověka vědci stále zkoumají.

Člověk neandertálský (Homo neanderthalensis) žil přibližně před 400 až 40 tisíci lety v Evropě a v západní až střední Asii. Měl mohutnou a podsaditou postavu, která mu pomáhala přežít v chladných podmínkách doby ledové. Neandertálci byli zdatnými lovci, používali oheň a vyráběli různé nástroje. Existují také důkazy, že někteří neandertálci záměrně pohřbívali své mrtvé. Určitou dobu žili současně s člověkem moudrým a obě skupiny se také vzájemně křížily.

Člověk moudrý (Homo sapiens) vznikl v Africe přibližně před 300 tisíci lety. Objem jeho mozkovny dosahuje v průměru asi 1 300 cm³. Rozvinula se u něj složitá řeč, abstraktní myšlení a bohatá kultura. Vyráběl stále dokonalejší nástroje, dokázal se přizpůsobit různým podmínkám prostředí a postupně osídlil téměř celý svět. Dnes je člověk moudrý jediným žijícím druhem rodu Homo.

Všichni současní lidé patří k jedinému druhu, Homo sapiens. Lidé se mohou lišit barvou pokožky, tělesnou stavbou, tvarem vlasů a dalšími znaky. Tyto rozdíly vznikaly působením prostředí, přizpůsobováním místním podmínkám, migracemi a vzájemným křížením populací. Jednotlivé znaky se však mezi lidmi mění postupně a netvoří skupiny s ostrými hranicemi. Biologické lidské rasy proto nelze jednoznačně vymezit.

Úvod do biologie 3

A) Učivo Úvod do biologie člověka 3 (Buňky, tkáně, orgány)

Lidské tělo je velmi složitý celek. Aby mohlo správně fungovat, je tvořeno miliony buněk, které spolupracují. Všechny společně zajišťují život člověka. Biologie člověka využívá dva důležité obory. Anatomie zkoumá stavbu lidského těla, a fyziologie se naopak zabývá tím, jak jednotlivé části těla pracují a jaké mají funkce.

Svalová buňka je protáhlá a umožňuje stahování svalů. Červená krvinka přenáší kyslík, spermie je přizpůsobena pohybu za vajíčkem a vajíčko obsahuje zásobní látky potřebné pro vznik nového organismu. 

Buňky, které mají podobný tvar a vykonávají stejnou funkci, nazýváme tkáně. V lidském těle rozlišujeme pět základních druhů tkání. Epitelová tkáň neboli epitel kryje povrch těla a vystýlá vnitřní orgány. Chrání organismus před poškozením a zároveň umožňuje vstřebávání nebo vylučování látek. Najdeme ji například v pokožce, ve střevech nebo v dýchacích cestách. 

Pojivová tkáň spojuje jednotlivé části těla, vyplňuje prostory mezi nimi a poskytuje jim oporu. Mezi buňkami obsahuje velké množství mezibuněčné hmoty. Patří sem vazivo, chrupavka a kost. Vazivo spojuje jednotlivé orgány a tkáně, chrupavka je pružná a nachází se například v ušním boltci nebo na kloubních plochách kostí. Kostní tkáň tvoří pevnou kostru člověka.

Svalová tkáň umožňuje pohyb díky schopnosti stahovat se a uvolňovat. Rozlišujeme tři druhy svaloviny. Hladká svalovina tvoří stěny vnitřních orgánů, například žaludku nebo střev. Pracuje automaticky a člověk ji nemůže ovládat vůlí. Srdeční svalovina vytváří stěnu srdce. Je velmi odolná a pracuje nepřetržitě po celý život, aniž bychom ji mohli vědomě ovládat. Příčně pruhovaná svalovina tvoří kosterní svaly. Díky ní můžeme chodit, běhat, psát nebo zvedat předměty. Tuto svalovinu ovládáme svou vůlí.

Nervová tkáň řídí činnost celého organismu. Základními buňkami jsou neurony, které přijímají, zpracovávají a přenášejí nervové vzruchy. Kromě nich obsahuje nervová tkáň také gliové buňky, které neurony chrání, vyživují a vytvářejí jim vhodné prostředí. Nervová tkáň tvoří například mozek nebo míchu.

Tekutá tkáň zajišťuje přenos důležitých látek po celém těle. Patří sem krev nebo míza. 

Různé druhy tkání se spojují a vytvářejí orgány. Každý orgán je složen z několika typů tkání, které společně vykonávají určitou funkci. Například srdce obsahuje svalovou, nervovou, pojivovou i epitelovou tkáň. Podobně jsou stavěny i další orgány.

Jednotlivé orgány spolupracují a vytvářejí orgánové soustavy. Každá soustava zajišťuje určitou skupinu životních funkcí. Společně pak tvoří celé tělo.